Angličtí baptisté a anabaptisté

Jméno. „Anabaptista“ znamená „novokřtěnec“. V 16. století se tak nazývali ti, kdo ve Švýcarsku, v Německu a v Nizozemí odmítali křest dětí a znovu křtili ty, kdo jej již přijali. To jméno zůstalo navždy spjato s tím, co se stalo v Münsteru v letech 1534 a 1535, a s dalšími naukami oněch skupin: že křesťan nemůže být vrchností, ani přísahat, ani se chopit meče, a v některých případech že statky mají být společné. Westminsterské vyznání víry je má na zřeteli v několika kapitolách, třebaže je nejmenuje: když tvrdí, že je křesťanu dovoleno přijmout úřad vrchnosti a vést válku, že právoplatná přísaha je součástí uctívání, že společenství svatých nikomu neodnímá vlastnictví jeho statků a že děti věřících mají být křtěny.

Popření. Angličtí baptisté to jméno vždy odmítali. V říjnu 1644, zatímco Westminsterské shromáždění jednalo nedaleko odtud, vydalo sedm londýnských církví své první vyznání víry, a hned v jeho názvu se představují jako církve „obecně, ač neprávem, nazývané anabaptistické“. O to právě šlo: ukázat, že jsou pravověrní a reformovaní a že nemají nic společného s Münsterem.

Obvinění. Jejich současníci jim nevěřili, a byli mezi nimi i muži ze samotného Shromáždění. Daniel Featley, který býval jeho členem, vydal proti baptistům knihu, jejíž název lze přeložit „Ponořovači ponoření“. Robert Baillie, jeden ze skotských komisařů, napsal jinou, s tezí přímo v názvu: „Anabaptismus, pravý pramen independentismu, brownismu, antinomismu a familismu“.

Původ. Historikové dnes rozlišují dvě věci, které se tehdy směšovaly.
Anglické baptistické církve nepocházejí z anabaptistických církví na kontinentě. Vznikají z anglického separatismu: z puritánů, kteří, přesvědčeni, že anglickou církev nelze reformovat, z ní vystoupili, aby utvořili vlastní sbory, a kteří později dospěli k závěru, že ani její křest není platný. To je nejrozšířenější a nejlépe podložený názor.
Anabaptistický vliv je však skutečný a je doložen v obou větvích. První, větev generálních baptistů, arminiánského učení, vzniká v Amsterdamu roku 1609 mezi anglickými separatisty ve vyhnanství. Jejich pastor John Smyth pokřtil sám sebe a potom pokřtil ostatní; když se pak přesvědčil, že to nebylo platné, požádal o přijetí k mennonitům, a část jeho skupiny mezi nimi nakonec skončila. Ti, kdo nechtěli, se s Thomasem Helwysem vrátili roku 1612 do Anglie.
Druhá, větev partikulárních baptistů, kalvínského učení, která sepsala Londýnské vyznání víry, vychází z jedné independentní londýnské církve ve třicátých letech 17. století. Kolem roku 1641 někteří její členové dospěli k závěru, že křest má být ponořením, a protože jej tak v Anglii nikdo nepraktikoval, poslali jednoho z nich, Richarda Blunta, který uměl holandsky, do Rhynsburgu v Holandsku, aby jednal s jedním společenstvím spřízněným s mennonity, které tímto způsobem křtilo. Po svém návratu Blunt pokřtil dalšího a oba spolu pak ostatní.

Co říkají texty. Srovnání vyznání umožňuje upřesnit, v čem se baptisté od anabaptistů odchylují a v čem se s nimi shodují.
Odchylují se ve všem, co učinilo ono jméno nenáviděným, a Londýnské vyznání to vyznává slovy Westminsterského vyznání. Zastává, že Bůh ustanovil vrchnosti, že křesťan může být vrchností a že může vést válku při spravedlivých příležitostech. Zastává, že právoplatná přísaha je součástí náboženského uctívání a že má být složena, když ji ukládá právoplatná autorita. A činí ještě něco významnějšího: Savojská deklarace vypustila odstavec Westminsterského vyznání, který říká, že společenství svatých neruší ani neomezuje „právní nárok či vlastnictví, které má každý ke svým statkům a majetku“, a Londýnské vyznání, které téměř ve všem následuje Savojskou deklaraci, jde tuto klauzuli hledat do Westminsterského vyznání a vrací ji na místo. Kongregacionalisté ji nepotřebovali; baptisté ano.
Shodují se naopak v tom, co anabaptismus definuje: že děti se nemají křtít, že kdo byl pokřtěn jako dítě, má být pokřtěn, když vyzná víru, a že viditelná církev se skládá jen z těch, kdo vyznávají. V tom se Londýnské vyznání neomezuje na odchýlení od Westminsterského vyznání: říká opak.

Co to ukazuje. Že angličtí baptisté jméno odmítli, ale věc si ponechali. Nevzešli z anabaptistů a měli pravdu, když to popírali; nebyli těmi z Münsteru a měli pravdu, když protestovali. Došli však vlastní cestou a s pomocí oněch k nauce o křtu a o církvi, která dala anabaptismu jméno, a vyznali ji roku 1677 v textu, který je ve všem ostatním textem Westminsterského vyznání. Proto se teologové Shromáždění docela nemýlili, když je tak nazývali, ani oni, když to odmítali: jedni hleděli na křest a druzí na Münster.
Rozdíl oproti anabaptistům na kontinentě je přesto mnohem větší než podobnost. Baptista Londýnského vyznání vyznává Boží úradek, ospravedlnění samotnou vírou, vytrvalost svatých a mravní zákon jako pravidlo života, týmiž slovy jako presbyterián. Téměř ve všech svých kapitolách je synem Westminsterského vyznání. Přestává jím být ve dvou bodech; ale ty dva jsou církev a křest.

Prameny. Pro původ anglických baptistů a cestu Richarda Blunta takzvaný Kiffinův rukopis, jak jej shrnují baptističtí historikové; pro vyznání z roku 1644 a díla Featleyho a Baillieho jejich vlastní názvy.