2. O spravedlnosti zákonem

II. K usvědčení člověka ze spravedlnosti zákonem uvaž .
Kteříž pak koli z skutků zákona jsou, pod zlořečenstvím jsou. Nebo psáno jest: Zlořečený každý, kdož nezůstává ve všem, což jest psáno v knize zákona, aby to plnil.

Zde nás apoštol učí tři věci:

1. Že pro naši přirozenou hříšnost je nemožnost, aby byl kdokoli ospravedlněn ze skutků zákona, tak jistá, že ti, kdo hledají ospravedlnění ze skutků zákona, jsou vydáni Božímu zlořečenství za přestoupení zákona: Neboť kteříž pak koli z skutků zákona jsou, pod zlořečenstvím jsou, praví.

2. Že k dokonalému naplnění zákona nestačí zachovávat jedno nebo dvě z přikázání, ani konat některé nebo (kdyby to bylo možné) všechny povinnosti po nějaký čas; neboť zákon vyžaduje, aby člověk zůstával ve všem, což jest psáno v knize zákona, aby to plnil.

3. Že, poněvadž nikdo nemůže dosáhnout této dokonalosti, každý člověk je od přirozenosti pod zlořečenstvím, neboť zákon praví: Zlořečený každý, kdož nezůstává ve všem, což jest psáno v knize zákona, aby to plnil.

Být pak pod zlořečenstvím zahrnuje všechnu nelibost Boží, s nebezpečím, že se Jeho hněv bude víc a více rozlévat na duši i tělo, jak v tomto životě, tak po smrti navěky, nezabrání-li milost jeho plnému vykonání.

Proto ať každý člověk uvažuje takto:
„Kdokoli je podle smlouvy skutků vydán Božímu zlořečenství za přestoupení zákona nesčetněkrát a nesčetnými způsoby, nemůže být ospravedlněn ani nalézt spravedlnost ze skutků zákona.

Ale já (ať řekne každý člověk) jsem podle smlouvy skutků vydán Božímu zlořečenství za přestoupení zákona nesčetněkrát a nesčetnými způsoby:

Proto nemohu být ospravedlněn ani mít spravedlnost ze skutků zákona.“

Tak může být člověk usvědčen ze spravedlnosti, totiž že ji nelze mít z jeho vlastních skutků ani ze zákona.